Děti prérie

Stav zboží: Stav zboží vidíte na přiložené fotografii.

Popis zboží: Je jaro 1997. S kamarádem z univerzity se toulám po zvlněných prériích amerického středozápadu. Nemáme moc vody a vlastně ani žádné vybavení. Někdy večer nás straší oranžové blikání světlušek, jaké z Evropy ... Je jaro 1997. S kamarádem z univerzity se toulám po zvlněných prériích amerického středozápadu. Nemáme moc vody a vlastně ani žádné vybavení. Někdy večer nás straší oranžové blikání světlušek, jaké z Evropy neznáme. Mezi bílými kameny nacházíme kosti zvěře. Překonáváme rokle a koryta potoků. Máme pocit dobrodruhů, což je směšné, protože k nebližší civilizaci je to pořád nanejvýš den pochodu. Nejsilnějším dojmem je ale překvapení: Karel May prý nikdy v Americe nebyl. Jak to, že se skutečná krajina tak přesně podobá té, kterou popisuje ve svém Old Surehandovi? Je to jako vrátit se domů… Je léto 2005, večer. Ležíme s dětmi v týpí na jedné jihočeské mýtině. Ostatní odjeli, jen naše rodinné týpí zůstalo stát na břehu potoka. Tati, vyprávěj něco! Odlesky dohasínajícího ohně hýbou obrázky na pomalované plachtě. Dobrá, příběh bude o prérijních indiánech. Dohromady o nich nic nevím, ale za ta léta bydlení v týpí… je to jako vrátit se domů. Toho večera se rodí malá indiánka a dostává své jméno: Bojuje s kunou. Je opět léto, o tři roky později. Tak jim to napiš, navrhuje má žena. Letos totiž vyprávění nebude. Rodina jede tábořit beze mě, sedím doma s čerstvě sešitou šlachou. Nepíše se mi snadno. První náčrty tří příběhů jsou výsledkem týdenní usilovné práce, sotva stihnu spát. Papír neunese vše, co se povídá u ohně. Uvažuji, nakolik by mělo vypravování popisovat realitu indiánského života. Nakolik by se mělo stát etnografickou studií. Takový nápad ale rychle zavrhuji. Nikdy českým dětem nevysvětlím, jak žili prérijní indiáni. Ani to sám nevím. Vstřebávám základní lakotská slovíčka, ale zároveň vím: ty příběhy jsou zkrátka o nás. Troufale spoléhám na mayovský efekt. Je lépe vyprávět, než poučovat. Mnohem později se mi dostává do rukou aspoň nějaká „indiánská“ literatura. Škola Malého stromu: jakkoli Čerokíjové nežili na prériích, postava dědečka je tolik příbuzná s mým thunkašilou! Mluví Černý jelen: může to být náhoda, jak moc se vize Kulhavého psa podobá vizím indiánským? Lakotské pověsti. Indiánské pohádky. Lid Rudého oblaka. Tyto a mnoho dalších knih mě teprve dodatečně uvádějí do světa, který jsem už přece tak dobře znal! Na povídkách, nyní už téměř dokončených, není třeba skoro nic měnit. Modrá obloha, praskající oheň, nekonečně rozlehlé pláně a hučení rozvodněných potoků mluví ke všem stejně. Vrátil jsem se domů. zobrazit více